Válka s Šerákem

S Šerákem jsem svedla takovou menší bitvu v prosinci 2016. Byla to má první větší túra do hor o samotě a Šerák (1351 m n. m.) mi ukázal, jak nepřipravená jsem byla.

V pátek jsem byla s kamarádem na pivo a říkala jsem mu, že v sobotu určitě někam vyrazím. Už ani nevím, kam jsem se to původně chystala. On mi říkal něco o Šeráku, a když jsem ve 4 ráno vstávala na vlak, přistihla jsem se, jak googluju Šerák, vlaky a najednou jsem tam jela. :-D

Cesta vlakem mě vedla do Zábřehu, kde mě stihlo asi 2hodinové zpoždění na přestupu, a ve stanici Lipová-lázně jsem vystoupila až někdy kolem 11 hodiny. Dneska bych asi počítala, jestli výšlap stihnu, tenkrát jsem ale šla, aniž bych se nad tím zamýšlela. Ke zpoždění jsem si navíc hned na začátku ještě v Horní Lipové kus zašla, ale kráčela jsem docela pozitivně naladěná. Na rozdíl od Olomouce byl zde totiž sníh a já z něj byla po dlouhé době nadšená! :-)

To bylo mé menší opomenutí faktu, že by mohl být v horách sníh! :-) Mé oblečení nebylo nejvhodnější, neměla jsem nic funkčního, takže jsem byla promočená jak myš, v botě jsem měla prasklinu a měla jsem v nich mokro. Šla jsem ale ve stopách nějakého turisty se psem a díky nim jsem zjistila, že jsem špatně odbočila, protože se na stejném místě vracel.

Když jsem se pak konečně dostala na žlutou turistickou značku, která mě měla zavést až na vrchol Šeráku, dohnala mě skupinka čtyř kluků. Viděla jsem je už ve vlaku a říkali, že stihli dokonce oběd, zatímco já se šinula cestou necestou. Skládali mi poklony, že jdu sama na hory, že to je super, a říkali, ať jdu s nimi, že jdou na Šerák a Keprník. Chvíli jsem s nimi kráčela, ale měli tak vražedné tempo, že jsem je pak nechala utéct. Čím mě ale zneklidnili, tak otázkou: "A máš čelovku? Jsou dvě hodiny, za chvíli bude tma."

CO!!!

Jak jako tma? Čelovku? Za jak dlouho tam jako asi budu?! Uvízlo mi to v hlavě tak moc, že jsem až na vrchol nemyslela na nic jiného.

Až k rozcestníku Pod Strmým (879 m n. m.) se mi šlo dobře. Pozvolné stoupání, vyšlapaná cesta... Pak ale začala klikatice do kopce. Doleva, doprava, doleva, doprava... Asi  3 kilometry. Naprosto bez mučení přiznávám, že to pro mě byla nejhorší část cesty a já to nedávala. Bortila jsem se do sněhu a neměla jsem energii. Musela jsem každou chvíli na pár vteřin zastavit a neustále jsem myslela na to, že se brzo setmí, bude tma a já nevím, jak daleko to je ještě na vrchol, a jak se z něj dostanu dolů. Nebyla jsem prostě vůbec připravená a bylo to pro mě náročné.

Když jsem se po kdovíjaké době dostala k rozcestníku Pod Šerákem, kde se napojovala modrá, věděla jsem, že už tam brzy budu - a ještě za světla, ale bylo to tak tak. :-)

Výhled byl dechberoucí! Nikde nikdo nebyl, foukal vítr, všude byl sníh, byla to nádhera! Až nyní si uvědomuji, jaké jsem vlastně měla štěstí. Nejen, že jsem to stihla, ale že tenkrát jela lanovka, díky které jsem dojela až do Ramzové k vlaku. Zvládla jsem i zastávku na Černavě na hrnek horkého jablka a u vlakové stanice jsem byla ve chvíli, kdy se slunce už dotýkalo obzoru.

A víte co? Když jsem jela tou lanovkou dolů a koukala na zapadající slunce, mírnou inverzi a kopce, dolehlo na mě to největší štěstí, jak mi všechno vyšlo. Říkala jsem si, jak je možné, že lidi raději sedí doma a koukají na nekonečné množství dílů nějakého seriálu, místo aby šli ven za zážitky. A možná mi bylo tenkrát i trochu líto, že to zažívám sama... Každopádně to byl jeden z momentů, kdy jsem si řekla, že to chci zažívat častěji. Příště ale s větší svačinou a lepším oblečením. :-)