Jak jsem ne/šla na túru

Jsem nadšená turistka. Někdy až moc. Někdy jsem tak moc nadšená, že ignoruji varovné signály a vrhám se do věcí po hlavě.

Takhle jsem druhou listopadovou sobotu vyrazila do Jeseníků na túru, na kterou jsem se dost těšila. Po zdolání 32 vrcholů Beskyd jsem si začala očůrávat další české pohoří. Našla jsem si tabulku jesenických ultratisícovek a začala jsem je zdolávat. Baví mě to. Když vidím, jak se tabulka s vrcholy plní daty, kdy jsem je pokořila, mám z toho skvělý pocit.

Našla jsem si krásnou trasu z Koutů nad Desnou na Dlouhé stráně a Vysokou holi, k tomu i vrcholy, které jsou cestou: Mravenečník, Velký Máj, Kamzičník, s cílem na Ovčárně. Pohodových 20 kiláků se stoupáním 1360 metrů.

Už od středy jsem sledovala předpověď, která hlásila teplotu kolem -3 °C, zataženo, vítr a sněžení. Určitě jsem se nad tím pozastavila, ale až do sobotního rána mě nenapadlo, že bych nešla. Byla to taková samozřejmost: sbalit si svačinu, vodu, termosku s čajem, nějakou sušenku,  čelovku, pana Kvaka (to je můj žabí hikerský maskot)... V sobotu jsem se vzbudila ve 4 ráno a podívala se na kameru na Pradědu, jak tam hnusně fučí a sype se sníh a zaváhala jsem. Jenže to je můj problém: vím, že když váhám, a nakonec rozhodnu pro možnost zůstat doma, strašně toho lituju. Říkala jsem si, že když dopoledne hlásí jasno, že to bude v pohodě. Šla jsem už v hnusném počasí.

O půl 6 jsem vyjela do Červenky, kde jsem si dala čokoládu z automatu, a o 25 minut později dřímala v osobáku směr Kouty. V Koutech jsem vystoupila v 8 ráno úplně SAMA. Přitom to je místo exponované turisty! Jenže opět se ukázalo, že nějaká ta rozvaha (a volba lenošit) není někdy na škodu. Vrcholy byly obaleny v husté mlze a já se mračila do pošmourného rána, zatímco mě bombardovala směs sněhu a deště.

Nepamatuji si, že by mě letos někdy popadla taková nechuť, jakou jsem v ten moment cítila. Ta tam byla veškerá motivace, netěšila jsem se na stoupání a na ten pocit, když dobijete první, druhý vrchol, když jedete spokojení domů. "Ty vole, přece to nevzdáš, šla jsi už v dešti a mlze, nepřemýšlej, běž!" říkala jsem si. Šla jsem. Šla jsem půl kilometru ke Ski areálu, kde jsem pak 5 minut stála na sjezdovce a rozmýšlela se a... otočila se a šla zpátky do železniční stanice.

Vnitřně mi to bylo hrozně líto, ale když se na to podívám s odstupem, o nic nejde. Kdybych šla, neměla bych nic z výhledů, které na této trase jsou. Vedle fyzického výkonu se chci pokochat okolními vrcholy a ne si každou chvíli otírat brýle od kapek deště. Také jsem se nemohla spolehnout na GPS v telefonu, protože mi na něm blbne nabíjení - v mlze to není moc fajn, když neznáte terén. A možná to jsou jen výmluvy, nebo jsem se bála. :-) Ale určitě se přes zimu ještě vrátím!

Suma sumárum se s tím nějak smířím.

S čím se nesmířím, tak s čepicí, kterou jsem nechala odjet vlakem do Nezamyslic... Dřímala jsem na ní, ale najednou jsem musela vystupovat a zapomněla ji. Mít emocionální vztah z věcem je strašná slabost, ale to my lidi občas máme. Tuhle funkční pletenou čepici jsem si vybrala letos na Horolezeckém festivalu v Teplicích nad Metují a pomohl mi ji vybrat přítel, takže... Ukápla slza. Ale ještě mám naději v Ztráty a nálezy. Jinak už mám v záložkách odkaz na novou.

Po 7 hodinách jsem byla zpátky v Hranicích. U vlaku mě počkala kamarádka Magdaléna a vzala mě na oběd, čímž mi trochu spravila náladu. Dík. :-)