Bez LSD na Kraličák nelez

PŘESNĚ PŘED ROKEM jsem slavnostně vylezla na Šerák, což se zapsalo do dějin jako moje první pořádná horská zimní túra.

Tato historická událost se mě vnitřně velmi dotkla, takže jsem si 5. ledna zapsala do svého deníčku cíle na rok 2017 a jako první tam byly české tisícovky Sněžka, Praděd, Králický Sněžník, Lysá hora, Černá hora a Radhošť.

Upřímně jsem od sebe neočekávala, že bych ty vrcholy někdy zdolala, a někdy na jaře jsem odškrtla Praděd, protože jsem na něm byla loni na jaře. Jenže pak přišlo 32 vrcholů Beskyd a moje horské šílenství. Potom se začal blížit konec roku, byl tady prosinec a mně chyběl už jen Králický Sněžník. Už jsem se smiřovala s tím, že si ho letos už neodškrtnu, protože se mi nechtělo brodit sněhem a mrazem - vzpomínka na Šerák je stále živá...

A pak přišel den D!

Měla jsem jet s kolegou do Brna na bunkr, ale pak se mi to rozleželo, dala jsem mu za úkol udělat fotky pro mou stránku Pevnostní turistika, a otevřela mapu.

V 6 ráno jsem seděla v RegioJetu do Zábřehu na Moravě. Dala jsem si tvarohový dort s drobenkou, latté a poručila si sušené krůtí maso, které jsem schovala do batůžku. Ze Zábřehu jsem jela do Hanušovic, kde jsem přesedla na motoráček do Starého Města pod Sněžníkem. Tady jsem potkala sedmičlennou skupinku, se kterou jsem měla stejnou cestu. Při čekání na bus do Stříbrnic mě požádali, abych je vyfotila: "Paní, vyfotíte nás?" (Jsem snad nějaká paní?!!!) Byl to takový ten trip, kdy znal trasu jediný člověk a ostatní se furt ptali: "Tady už vystupujeme, že?" Takže po zastavení na zastávce jsem vyběhla z autobusu a rychlým tempem se vzdalovala od lidí - vypadali fajn, ale tahle túra byla jen moje - můj poslední vrchol tohoto roku!

Hned za Stříbrnicemi se přede mnou na žluté turistické značce tyčil prudší kopec, který jsem vyběhla neuvěřitelným tempem a kupodivu nedostala infarkt. Tam jsem stála na konci mrtvé, evidentně už dávno nevyužívané sjezdovky Návrší. Pořád to bylo fajn, šla jsem ve stopách nějakému aktivistovi, co šel přede mnou. Od chaty Návrší jsem se pokochala výhledem a s vědomím rozjívené skupinky v patách jsem pokračovala dál po žluté. Cestou jsem vyžvýkala půlku pytlíku jerků, sem tam spočla, ale valila dál. Čím výš jsem byla, tím hlubší byl sníh.

Nad Adéliným pramenem jsem plánovala jít kousek po červené a pak se odpojit na zelenou, která se táhne podél hranice s Polskem. Tuhle odbočku jsem v pohodě trefila, ale ouha! Propadala jsem se po stehna do sněhu a já tak zvládla ujít jen pár metrů, než jsem pustila ke slovu zdravý rozum a vrátila se na červenou. Upřímně se omlouvám skialpinistům, že jsem jim zprznila stopu!

Od rozcestníku Pod Ludmilou jsou krásné výhledy, ale od sedla Stříbrnická až někde ke slonovi se jde lesem, který je sice krásný a báječný, ale zavátý sněhem. Nezřídka se stalo, že jsem v závěji skončila až po zadek. (Opět se mi vrátily vzpomínky na Šerák.)

Vrchol v mlze

A pak konečně stromy zmizely. Zbývalo projít kolem pramene Moravy a vyškrábat se těch posledních pár výškových metrů. ANO! Na začátku cesty v 9 ráno jsem odhadovala, že bych nahoře mohla být do 12 a i s jedním vracením se jsem tam byla ve 12:10. Přestože mělo být polojasno, byla na vrcholu neproniknutelná mlha a veselá polská skupinka. Pak přiběhli i tři polští biegaczi (obdivuji horské běžce, ale horští zimní běžci jsou level 666, tyjo), kteří mě požádali o vyfocení a já se odhodlala jim říct taky, takže jupííí, mám fotku na vrcholu! :-)

Dala jsem si dva hrnečky teplého čaje z malé termosky, kterou tahám s sebou, a na kterou už nedám dopustit, a šla si udělat selfíčko se slonem, který na Sněžníku nechal v roce 1932 postavit německý umělecký spolek Jescher.

Zpátky jsem šla úplně stejnou trasou, kterou mezitím prošlapala má známá sedmihlavá skupinka z rána, takže se mi šlo lépe a dostala jsem i chuť na tvarohový koláček, který jsem si ráno koupila v pekárně na nádraží v Zábřehu.

Trip do hor

Nad Adéliným pramenem se na mě usmívala kouřící se holka a ptala se mě, jak je vrchol ještě daleko. Byla dost rozvláčná a v šoku, když jsem jí řekla, že dolů mi to trvalo skoro hodinu a půl. Řekla, ať pozdravuju jejího kolegu, co jde za ní. Ok... Jejího kolegu jsem potkala po asi 2 kilometrech, jak klečí ve sněhu a něco blemcá. Tak jsem mu řekla, že ta holka už je dost daleko. Evidentně dobrý trip, ale na ne moc vhodném místě... Když jsem se pak otočila, už ve sněhu ležel, takže jsem hledala v mobilu číslo na horskou službu. Došla jsem ale k chatě Návrší a tam jim to oznámila. Prý v pohodě, že to je Robert... Eh?! Pětkrát jsem se ujistila, že je znají a odpovídají popisu, aby mi svědomí dovolilo usnout.

Jinak byl Králický Sněžník moje 6. zdolaná jesenická ultratisícovka a i přes to, jak jsem byla unavená a bolely mě nohy, jsem spokojená. Zimní túry mají něco do sebe. I kratší vycházky jsou díky sněhu a studenému vzduchu o něco náročnější a uspokojení pak ještě větší. Zejména nad talířem vývaru nebo svíčkové (což se mi na této akci nepoštěstilo).